Lásku na první pohled k inkoustu jsem objevila náhodou v ulicích města, kde jsem vyrostla. Díky patří tomu, kdo okolo mě tehdy s tetováním prošel a všechny kroky ohledně následného studování vedly k lepšímu vnímání a tvorbě výtvarných prací. Vlastně je to snad už dvacet let a ráda bych za dalších dvacet cítila tu stejnou lásku jako i dneska.
Začínala jsem jako spousta ostatních na realistických motivech. Jednoho štíra na kotníku si pamatuju dodneška. Na výšce jsem tíhla ke grafickému zpracování a díky příšerným linkám jsem potetovala nejednoho kamaráda. Postupně jsem se snažila zpracovat abstrakci, kterou jsem promítala do malby. V tetování ale všechno funguje jinak, vrstvení a krytí světlejší barvou nefunguje, kůže nevydrží tolik co plátno a jedním tahem tetovacího strojku nevytvořím stejný tah jako jedním tahem štětce. Abstrakce je pro mě už od vysoké to ono, které má něco podobného jako láska k inkoustu v kůži.
Často si pokládám otázku, jestli je potřeba vytvářet tetování čistě estetické nebo může jít i proti. Vložit do procesu tetování s klientem dávku výtvarné performance, deestetizovat proces a hlavně z něj něco hlubšího zažít. Jde to?
Hlavou mi lítá tvorba motivů pomocí koštěte nebo malování na tělo v pohybu. Možná tak rovnou i tetovat a snažit se pomocí strojku zaznamenat pohyb. FaVU se na mě podepsala v tom dobrém a trochu experimentálním.
V průběhu let pořád hledám a zkouším. Proces je pro mě stejně důležitý jako výsledek a vy, mí klienti jste úplně na vrcholku toho všeho.